čtvrtek 31. prosince 2015

#59: Ohlédnutí za rokem 2015

Moje reakce při ohlédnutí na uplynulých dvanáct měsíců?


Ale to už je taková novoroční klasika. A navíc by nebylo od věci soustředit se spíše na ty pozitivnější věci letoška. Protože pár - pochopitelně malých a bezvýznamných - se jich skutečně přihodilo. A tenhle souhrn si nepíšu ani tak proto, abych se chválila, ale snad jako nějakou připomínku pro sebe. Protože mi občas přijde, že i kdybych vydala ten největší bestseller všech dob a stala se ředitelem zeměkoule, moje reakce při ohlédnutí zpět by byla...

Ano.

Takže i když si to vůbec neuvědomuji a vůbec nic to neznamená, loni jsem:

1.) Poslala povídku do soutěže Hledá se autor bestselleru


Nepsala jsem tu už několikrát, jak je to se mnou a touhle soutěží; všemi soutěžemi? Takže jo. Wow.


2.) Umístila jsem se v ní na šestém místě


LOL.

3.) Získala jsem svou vlastní rubriku


Začala jsem psát do média, do kterého by mě nikdy ani nenapadlo, že budu psát, a dostala jsem rovnou svou vlastní rubriku, což pro začátek mé velkolepé kariéry myslím není úplně nejhorší. Ale teď vážně. Dneska jsem si to tak uvědomovala. Že jsem tyhle kecy dřív psala jenom na svém druhém blogu pro hrstku lidí a tajně jsem snila, že bych je někdy mohla psát i pro lidí víc a někoho by to vůbec zajímalo. A, proboha, vždyť přesně tohle teď taky dělám! Neuvědomuji si to denně, ale občas mi to všechno dochází a je to prostě neuvěřitelné. Úžasné. Jestli tohle není tím dostatečným důkazem, abyste si šli za svými sny, tak nevím, co už jiného. A už končím, nebo se tu ještě rozbrečím nebo co.

4.) Pokračovala jsem v redaktorské práci


... kterou sice chvílemi nenávidím, ale už kvůli komentářům čtenářů ji nadále dělat budu. LOL podruhé. 

5.) Napsala jsem pár dobrých článků


Hlavně jsem jich napsala hodně a to by nešlo, aby mezi nimi nebylo i pár těch dobrých. To jsou ty vzácné okamžiky, kdy má člověk pocit, že dělá něco, co má opravdu smysl. A je za to tak nějaký šťastný.

6.) Něco jsem si vydělala


Ano, miluji peníze.

7.) Dvacet čtyři hodin jsem si hrála na šéfa jednoho webu


Popsala jsem to tady a nebylo to zase tak závažné, jak to zní. Svým způsobem to ale naprosto bylo!

8.) Začala jsem dělat korektury


A pokud vidíte v mém textu nějaké chyby, problém je samozřejmě na vašem přijímači, ne u mě.


9.) Poslala jsem rukopis do Ceny knižního klubu


Povinnost bez komentáře.

10.) A jasně, taky jsem pokračovala v psaní blogu


Což je taktéž velký úspěch!

Děkuji všem, co mě čtete, a těším se na shledání v příštím roce!


pondělí 21. prosince 2015

#58: Zápisky neurotického editora (2. díl)


Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 11.: Dnes krásná ukázka mé zbrklé a nepozorné povahy. Opravuji jednu pasáž a něco hodně podstatného mi na ní nesedí. Píšu v ní o vrácení určité věci, ale uvědomuji si, že jsem ještě neopravovala část, kde je tato věc rekvizitou. Kontrolky v hlavě mi začínají blikat a i když se usmívám, začínám mít dost nepěkný pocit. Rychle přeletím několik stránek před editovanou částí. Není to tam. Zběsile kroutím hlavou. Ne ne ne. Není to tak, že jsem tu věc smazala. Není to tak, že jsem tu věc smazala. (...) (...) Ale já jsem to vážně neopravovala! Panika je už dokonalá. V mikrosekundě mě popadne hrůza, že moji beta readeři dostali tuhle vadnou verzi. Nedokážu pochopit, jak jsem si toho mohla v některé ze svých předešlých revizí nevšimnout. Jsem skutečně naprosto neschopná, poněkolikáté v životě mnou projede toto nezvratné zjištění. Někde na pokraji mysli mi pak probleskne ještě jedno zásadní slůvko: Konec. Je jasné, že jestli se stalo to, co se zcela určitě stalo, je konec s celou mou knížku. Protože znovu to psát?


Tak jo. Ještě poslední šance. Třesoucíma se rukama napíšu část textu do vyhledávače. Znám ho skoro nazpaměť. JE TO MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ PASÁŽ! Napíšu ho a... Posléze ho taky najdu. V revizi jsem se totiž sekla o deset stránek, a aniž bych to zaznamenala, přeskočila jsem jednu kapitolu. Konec grotesky a nyní zpět k serióznímu spisovatelství

Udělám konečně věc, kterou nechápu, proč jsem neudělala dávno. Opravovaná kapitola začíná krátkým odstavcem, který se vztahuje ještě ke kapitole předešlé a s dějem následujícího textu vlastně vůbec nesouvisí. Vždy během předešlých editací mi to tam moc nesedělo, je neskutečné, že až teď mě napadl ten zázračný edit, že ten odstavec zkrátka dám na konec kapitoly, ke které taky patří. Neskutečné, jak dokážu být někdy natvrdlá! Po prvotním šoku dnešní revize mě tedy čeká má nejoblíbenější pasáž vůbec. Není to náhoda. Psala jsem ji ve zvláštním rozpoložení a je to asi jediná pasáž, u které si živě pamatuji, jak vznikala. Bylo by asi mimo říkat, že jsem do ní dala kus sebe, protože to víceméně dělá spisovatel vlastně neustále se všemi texty, ale řekněme, že tohle bylo zkrátka víc než jen pouhé psaní příběhu. Proto ji tak miluji. A hlavně tu větu, kterou jsem dávala do vyhledávače. Její symboliku, již v ní vidím jen já. Když si text pološeptem předčítám, zase víc čtu, než opravuji, a tentokrát se dokonce do hrdinky vžívám a její slova, pronášená se vší vášní, jsou i má slova. Protože... opravdu jsou, he. 

Den 12.: ... se nekonal. Jakou mám výmluvu? Asi takhle. Mám za sebou nejhorší noc ever. Ač si nedokážu vysvětlit, proč se stala zrovna v tento abnormálně normální den (a ne v některém z giga špatných minulých dnů) (a po projekci krásné disneovky Frozen), věc se má tak, že jsem spala asi jenom... třicet minut? Nevěřím. Nepamatuji se. Pamatuji si jenom, jak jsem vůbec nespala. Ráno mi dělalo problémy srozumitelně se vyjadřovat, stěží jsem vůbec chodila. Vtip byl v tom, že jsem v tomhle zfetovaném stavu měla jet do Brna na vánoční nákupy. Optimismus mě ale neopouštěl. Dokonce jsem si na celodenní chození vzala boty na velkém podpatku. Celý den jsem se s ostatními vlekla z obchodu do obchodu, všichni jsme se sami sobě v obchodním centru pořád ztráceli, takže jsme se furt jenom hledali, do toho strašné horko, vyjdeš ven, tam zase prší, jdeš na trhy, už ani necítíš nohy, zima, horko, zima, horko, pak zase nestíháš, v přetopeném vlaku celou dobu stojíš, zpocená víc jak v létě. A pořád máš v sobě jenom tu půlhodinku spánku, která možná ani neproběhla. Výsledek: Nemohla jsem chodit, bolely mě záda, bolely mě paže a do toho jsem si připadala furt víc jak v nějakém surrealistickém snu než v realitě. Takže proto jsem needitovala. Ještě nějaké otázky?

PS: Nejlepší moje hláška během půlnočního Skype, kde jsme se domlouvali na našem sobotním výletu: "Anebo kašleme na spánek, to už ani nemá cenu, ha ha ha ha."


Den 13.: -

Den 14.: -

Den 15.: -

Den 16.: -

Den 17.: ... aneb prokrastinace v přímém přenosu. Každopádně měním plán a revizi chci stihnout do konce tohoto týdne. Už to chci mít z krku a plně se soustředit na jiné věci. Dnes zase hodně umazávám. Dialogy, které se mi dřív zdály ucházející, jsou dnes jenom trapné. Na pomyslné sinusoidě jsem zase dole. Zase jenom přemýšlím, jak moc zoufalé mé psaní je a nesnáším tenhle příběh. Vážně už začínám uvažovat, že nevyjdou-li žádné další pokusy o vydání, vydám to možná samonákladem. Můj debut je jako parazitický přívěsek, kterého se už potřebuji zbavit, abych mohla pokračovat dál. Vím, že to zní krutě, ale tak to prostě cítím. Nevím, jak vůbec budu schopná dělat na jiné látce, když přece ještě musím všechno dopovědět ve dvojce a trojce, ale momentálně cítím jenom frustraci. Poučka pro ostatní: Vždy plánujte jenom jeden díl a ten pište tak, jako by po něm nemělo následovat žádné další pokračování. Aspoň pokud jste začínající autor a zoufale potřebujete, aby vám už konečně někdo vydal debut. A tady ještě špetka humoru:
Revize je jedním ze skutečných potěšení psaní. Miluji květy pozdních myšlenek. (Bernard Malamud)
Den 18.: -

Den 19.: -

Den 20.: Dnes jsem tomu dala celý večer a hlásím dokončeno. Vím, že jsem si před začátkem editování představovala všechno jinak, chtěla jsem si skutečně denně vyhradit určitý čas na určitý počet stránek, nechtěla jsem revidovat zase na poslední chvíli, ale... Jednoduše se to nedalo. A znovu mnou dneska prostupuje přesvědčení, že je to vlastně fuk. Mezi námi - opravdu si nemyslím, že by o uspění/neuspění či vydání/nevydání rozhodovaly tři vaty, jedna přehlédnutá záměna s se z, krkolomný odstavec nebo chybějící čárka. Už jsem to psala kdysi. Buď to můj příběh v sobě má, nebo nemá. Může vás napadnout, proč jsem tedy vůbec dělala další revizi. Protože ani to nebylo na škodu. Tak nějak jsem musela do toho po dlouhých měsících zase nahlédnout. A spoustu věcí jsem opravdu vychytala. Opravila jsem přehlédnuté překlepy a chyby, smazala jsem spoustu blbostí a vaty. K něčemu to bylo. Dnes jsem opět narážela na některé naivní myšlenky a zmítalo mnou pokušení ještě je doříct. Pak jsem se ale zase musela zastavit: Jasně, že ty myšlenky jsou naivní! Jsou to myšlenky devatenáctileté holky, ne dnešní tebe. A devatenáctileté holky, proboha, mají právo být ještě naivní! A jsme opět tam, kde jsme byli.

Celá ta knížka má právo být naivní. Napsalo ji mé mladší já, mé starší já ji mohlo jen lehce zkorigovat, a tak to má být. Skutečně bych musela přepsat celou knížku, aby moje dnešní ego bylo na 100 % spokojené s výsledkem. Nikdy by nebylo... Tak jsem tedy skončila s revizí. Do soutěže jsem se chtěla přihlásit s čistší hlavou až den nato, popřípadě onoho symbolického 23., ale víte co? Vykašlala jsem se na to. Poslala jsem to po půlnoci. A teď už tu věc nechci dlooooooouhou dobu (klidně celou věčnost) vidět. Nebudu pokračovat na druhém díle. Potřebuji pauzu od celé téhle trilogie. Hlavně si počkám na výsledky. Do konce roku zvážím, na čem budu pracovat, a od příštího roku budu konečně psát. Cokoliv. Ale už životně potřebuji něco jiného.

A tady ještě můj vzkaz pro porotu:

čtvrtek 10. prosince 2015

#56: Zápisky neurotického editora (1. díl)



Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 1.: Asi už po stopadesáté se chválím za prolog. Nemůžou mi vydat aspoň ten? Ušetřilo by se tím i na papíru. Možná je až moc umělecký na to, že má být oním úderným začátkem, možná ho někdo úplně nepochopí, ale já ho fakt miluju! Ach jo... Tak tedy vzhůru do mé nenáviděné první kapitoly. Chci říct: Proč jsou první kapitoly vždycky tak těžkopádně a debilně napsané? Nebo je to zase jenom nějaká moje Achillova pata? No nic. Pistolník Stephena Kinga taky nebyl úplně první liga. Ježiš, nemusím hned s první knihou útočit na Pulitzerovu cenu. A s první kapitolou teda už vůbec ne. Ale tahle ta věta... Smazat! Zbytečná omáčka. Jestli mě moje publicistická praxe už něco naučila, tak potom že když něco moc nefunguje, tak to prostě nekompromisně musí jít pryč. Tohle taky smazat. Sakra, s takovou si smažu zase 20 % textu. Co už. Hm, teď přecházím do lepší fáze. Jo, tuhle mám ráda. A následuje další těžkopádnost... Ty jo, vážně musím všechny tyhle věci dávat do placu hned na začátku? Některé skutečnosti přece mají vyplývat z děje, chování postav.. Ale tyhle věci pochopitelně nikam nevsunu. Musím je tam nechat. Vždyť já vím, já vím. Aspoň to tedy lehounce proškrtám. Ale! To byla doba, kdy jsem si myslela, že u mužského životného rodu se píše jež!? No potěš... Možná bych prostě měla úplně odškrtnout jednu z hlavních vedlejších postav, a tím pádem bych se zbavila i téhle odporné kapitoly. Ale ono by bylo docela dobré, aby v tom příběhu i něco zůstalo, že jo.

Den 2.: Debilní první kapitola vol. 2. Myslím, že zavedu nový styl, kde první kapitoly vůbec nebudou existovat. Začínat se bude rovnou od dvojky. Anebo proč ne už od pětky? Onehdy jsem se bavila s jedním kamarádem, že nám u psaní článku nejde nikdy úvod. Že by bylo super, kdyby se prostě místo začátku hned skákalo do středu. Takový styl musím zavést. Budeme se jmenovat Rychlá generace nebo Rozjetí mladí muži a ženy nebo tak nějak. Zase jsem umázla kus textu. Tentokrát dobrý odstavec. Mám tu knihu revidovat, ne ji ničit! Ale uznávám. Tahle část neplnila v příběhu vůbec žádný význam. Asi jsem na ni pak chtěla udělat nějakou narážku v závěru, ale během psaní jsem na to zapomněla, takže se jedná o úplně zbytečný prvek. A konečně. Druhá kapitola. Líbí se mi ten skok ve kvalitě. Tohle už se dá docela číst. Otázkou je, kdo do druhé kapitoly přestoupí, když ho už tak otráví jednička. A nepíše se zda-li, ale zdali!

Den 3.: ... se málem nekoná. Dnešek se na mě podepíše a moje hlava to večer už nedává. Dnes toho zkrátka bylo všeho moc. Moc jsem toho nachodila, moc jsem toho načetla (!), moc jsem toho napsala a do toho jsem poslouchala moc nových věcí. Nechci tedy říkat, že mě z toho teď bolí hlava, protože ta mě nikdy nebolí, ale zírat dál do té svítící obrazovky jsou muka. Zabalím to. (...) Pak si ale uvědomím, že s takovou toho budu zítra mít dvakrát tolik. Už tak mám hodně věcí na psaní. A pak bude zas víkend a kdo ví, jak to budu stíhat o něm. (...) Ne! Prostě musím svou denní porci revidování dát! Tak trochu mimo smysly se do toho tedy pouštím. Následuje naštěstí celkem pohodová pasáž. Snažím se to číst z odstupu, představuju si, jak to může asi působit na mé dva momentální beta readery. A říkám si, že se jim to vlastně může líbit.

Den 4.: Pohodový pátek. Po první kapitole mě koneckonců už velké katastrofy snad nečekají. Reviduji to přece jenom už po stopadesátédeváté, že ano!? Tak trochu začínám závidět tomu člověku z druhé strany. Myslím sobě v době, kdy jsem to psala. Kdy jsem byla ještě tvůrce. Mrzí mě, že letos jsem se jako spisovatel prakticky nečinila. Tak zase mám za sebou jiné pisatelské úspěchy, ale stejně... Fakt je mi to líto. Tak moc bych chtěla psát, snad bych si i ten čas našla. Tak moc, ale nevím, co... A čas mi pořád ubíhá. A když je ten pátek, chtěla bych zažít i ten pocit, když toho člověk hodně napíše a pak jde ven. Říká si: "Jo, dneska si ten pátek opravdu zasloužím. Hodně jsem toho napsala." Se svou letošní mezerou ve psaní si pátky nezasloužím až do konce svého života!

Den 5.: -

Den 6.: To snad není možné! Měla jsem tu text o tom, jak jsem zapomněla revidovat a pak super brek, jak neumím psát, neovládám slovosled, nesnáším vedlejší postavy, které nechám ve své příští knize zemřít krutou smrtí, jak zase všechno mažu a úplně nejvíc chci smazat celou knížku, a teď otevřu editor a všechno je to pryč! Vždyť to bylo uložené! Chyba v matrixu nebo co to má znamenat!? Jako by nestačilo moje psaní, můj život, všechno, i blog se proti mně spiknul! (No škoda, přišli jste o nejlepší zápisek celého deníčku.)

Den 7.: -

Den 8.: -

Den 9.:  -

Den 10.: Tři dny jsem si nenašla čas, a tak všechno doháním. Stále mě fascinuje, jak se od sebe můžou některé pasáže kvalitou tolik lišit. Vím, že každý máme své špatné a dobré dny, ale stejně. Občas je text tolik dobrý, že se sama v něm ztratím a spíš ho čtu, než reviduju, pak zas je text tak špatný, že ho musím doslova pitvat, abych mu došla na kloub a jenom se divím, v jakém rozpoložení jsem ho asi musela tvořit. Ale jak jsem už psala... Tohle je opravdu jenom kosmetická revize před posláním do soutěže a NEBUDU TO PŘEPISOVAT! To jsem už dělala v minulosti nesčetněkrát. A dělala bych to do nekonečna, NE! Je to můj debut, je to dílo mého mladšího já, nebudu ho z pozice pisatelsky zkušenějšího pořád sekýrovat. Mám právo být ve své prvotině lehce naivní. Mám právo nebýt dokonalá! Tak.

úterý 1. prosince 2015

#55: Proč jsou spisovatelé skvělými kamarády

Tenhle článek není můj, což jde poznat na první pohled - je dobrý. Jenom já ho možná blbě přeložila. (Originálu chtiví čtenáři najdou odkaz na konci.)

Následující osmička důvodů, proč jsou spisovatelé tak super kámoši, se možná úplně nehodí do našich končin. Pokud se nejedná o autora bestsellerů či například scenáristu, málokdo z nás je spisovatelem na plný úvazek. Myslím, že ale i tak se s většinou textu můžeme my píšící ztotožnit. Naše hlavy jsou opravdu přeplněné informacemi, zbožňujeme plánování, málokdy nás nudíte a zcela určitě po vás jednoho dne pojmenujeme postavu. A všichni samozřejmě dobře vypadáme! :)


1.) Spisovatelé jsou dobře informovaní
Informovanost možná není na seznamu vlastností vašeho vysněného kamaráda, ale zamyslete se nad tím. Nikdo nemá rád trapné ticho. Pauzy v konverzaci přichází, když už není o čem povídat. Spisovatelé jsou často ale depozitářem informací. Pokud si na párty sednete vedle spisovatele, trefíte konverzační jackpot: nejenom že si s vámi popovídají o nejaktuálnějších světových událostech, ale klidně vám taky vysvětlí, co má společného zadek Kim Kardashian s feminismem.

2.) Spisovatelé jsou skvělé "plus jedničky" na slavnostních večeřích
Nabídněte spisovateli jídlo zdarma a jenom výjimečně vás odmítne. Někteří dobré jídlo jednoduše potřebují, třeba zrovna žijí na hranici existenčního minima nebo se pokouší dokončit měsíc celonárodního psaní románů (NaNoWriMo) a příprava jídla jednoduše není v jejich plánu. Jiní jsou možná na dobré cestě k úspěchu v novinařině nebo cestopisné literatuře, ale nikdy se úplně nezbavili té noční můry čínských nudlí, které je ve spánku stálé dusí. Podobná večeře je pro ně terapií.

3.) Je skoro nemožné začít nudit spisovatele
Většinu vašich přátel pravděpodobně unavuje neustále slýchat o vašich ex nebo neschopných spolupracovnících. Spisovatelé vám všechny tyhle věci zbaští. Pro vás je to očista duše, pro ně je to sbírání informací. Dost možná zrovna pracují na sérii esejů o tom, jak monotónnost každodenního života zabijí kreativitu naší generace. Připravte se na zaujaté otázky - "ale proč si myslíš, že se tak cítíš? Myslíš si, že je to tím, že podléháš mínění společnosti a jejím nerealistickým představám o tom, jaký bys měl být?" Pokud váš nářek je pro ně brainstormingem, oba si tak navzájem pomáháte a není o něčem takovém právě kamarádství?

4.) Spisovatelé chápou odmítnutí
I když profesně těží z vaší bolesti, mají s vámi soucit. Nejenom proto, že jsou ve své podstatě lepší než běžní civilisté, ale taky z důvodu, že si tím vším prošli sami: pitomé práce v call centrech, kopačky kvůli tomu, že byli příliš zaneprázdnění, dny až týdny izolace od kontaktu s ostatními kvůli psaní. Spisovatelé znají vaši bolest. Nejvíce ze všeho hlavně ale ví, co je to odmítnutí. Odmítli vám v tomto týdnu zvýšit plat? Vašemu kamarádu-spisovatelovi nejspíše jenom dneska odmítli tři jeho články. Když potřebujete rameno, kde se vyplakat, spisovatelé jsou tu pro vás. Co je ale nejdůležitější, jsou to také oni, kdo vás přiměje, abyste se opět zvedli a zkoušeli to znovu.

5.) Možná po vás jednou pojmenují svou postavu
Pohlížejte na přátelství se spisovatelem jako na potenciální investici do budoucnosti a vaší proslulosti. Pokud jste jedním z nejbližších přátel spisovatele v momentě, kdy pracuje na svém románu, možná bude po vás pojmenovaná postava, nebo dokonce budete její předlouhou. Je známa spousta příkladů takzvané "tuckerizace", jednou z nejznámějších je například Philip K. Dick, který do povídky Waterspider dosadil spřáteleného autora Poula Andersona.

6.) Spisovatelé mají nízké požadavky
Možná to je ten hlavní důvod, proč jsou tak skvělými kamarády. Spisovatelé jsou zaneprázdnění, ale flexibilní. Společenští, ale soustředění. Pokud jim to nedovoluje časový rozvrh, nedokážou být pro druhé neustále k dispozici. Na stranu druhou ale neřeší, když jim tři týdny nezavoláte. Ve skutečnosti něco takového vlastně oceňují, když se jim třeba krátí deadline. Možná nebudete vašeho kamaráda-spisovatele vídat moc často, ale čas, který spolu budete trávit, bude obvykle úžasný.

7.) Jsou skvělí organizátoři večírků
Spisovatelé tráví příliš mnoho času zkoumáním a plánováním. Když tedy přijde na organizování něčeho - ať už je to kniha, článek nebo večírek - spisovatelé jsou puntičkáři a ví, jak dát dohromady důležité detaily. Pokud vám budou pomáhat s pořádáním párty, podrobně rozplánují menu a rozumně vyberou drinky. (Kolik znáte abstinujících spisovatelů? Znáte vůbec nějaké?) Lidi budou o takové párty pak mluvit týdny, budou se ptát, odkud pochází všechny ty věci s gorgonzolou a fíky. Byly totiž vynikající. Oh, a váš parťák v plánování se také pečlivě zaměří na rozpočet, takže skončíte s perfektně navrženým rautem, jedinečnými koktejly a jednohubkami za relativní pakatel.

8.) Spisovatelé dobře vypadají
Na střední většina spisovatelů trávila čas čtením knih a nerandila. Od té doby se ale někteří z nich pořádně vyšvihli. Zatímco jejich denní jóga je zaměřena proti tomu, aby se kvůli celodennímu psaní transformovali do Quasimoda, posilují i své břišní svaly. Přidejte k tomu jejich vkusný, hipsterský šatník a na stupnici od jedné do deseti máte solidní devítky.

(zdroj)