pondělí 24. listopadu 2014

#36: Mám nový námět!

Ano, vážení a milí, doslova jsem byla osvícena duchem. Ne, nebudu vás tu zase obtěžovat spirituálními věcmi. Myslím to vážně. Jednoduše mě v celé té mé momentální spisovatelské i duševní mizérii napadl seriózní námět na nový příběh. A to je takový malý zázrak.

Jak možná víte, v létě jsem nadšeně referovala o práci na druhém dílu mého debutu. Jak už zcela jistě nevíte (ale pravděpodobně tušíte), dlouho mi mé zanícení nevydrželo. Řekněme, že mám ale slušný základ, na kterém v budoucnu můžu stavět. Stále nemám totiž jasno, zda mou prvotinu vůbec někde vydají. Začínám propadat přesvědčení, že spíše ne, než ano, takže jsem se pochopitelně ve psaní pokračování sama zbrzdila. Teda takhle - ta věc jednou vyjde, i kdybych ji měla později vydat na vlastní triko. Nepsala jsem ji proto, aby mi ležela navěky, řečeno tím obludným spisovatelským termínem, "v šuplíku". Co ale zoufale potřebuji je, aby mě vůbec poprvé publikovalo vydavatelství. A jestliže tenhle příběh je pro ně až moc alternativní (to nevím, jenom odhaduji, protože jsem se z došlých odpovědí nedočkala zatím ani řádku kritiky), potřebuji tedy jiný.

V zásobě mám dvě velká a dokonce rozpracovaná témata, ale momentálně se nacházím asi ještě ve stádiu, kdy si na ně tak úplně netroufnu. V zásobě mám dokonce už i jednu svým způsobem hotovou knihu, řekněme trochu nekonvenční young adult, o které jsem se na blogu už několikrát zmiňovala. Již řečené ale stále platí - tohle nebude můj debut. Co ovšem tedy dál?

V minulých týdnech proběhlo několik zoufalých pokusů a bylo napsáno několik útržkovitých fragmentů, z nichž měla vyjít zaručená příští velká věc. Skončilo to ale jenom mým vztekem, že do všech těch věcí strkám až příliš moc sebe. A když jsme u toho - kdybych chtěla psát o sobě, tak rovnou do vydavatelství zašlu své, daleko lépe formálně zvládnuté deníky, což pochopitelně nechci.

(Mimochodem jak jen to přijde, že deníky jsou vždycky takové krásné pisatelské majstrštyky a pak si sednete před word a padají z vás jenom neohrabané odstavce? Ach, možná jsem vážně odsouzená pouze k autobiografickému odvětví...)

Takže blbost, všechny malé zásvity inspirace jsem zavrhla jenom jako maskované psychoanalýzy svého ega, nic co by se dalo publikovat. Pak se to ale stalo a - jak už to obvykle s významnými věcmi v životě člověka bývá - vlastně ani nevím kdy, kde a jak. Ale stalo se to, a to je to nejdůležitější! Jednoduše mě nevím po jak dlouhé době napadl zbrusu nový námět. A pozor - to dokonce bez žádného hudebního podnětu..., což je skoro úplný unikát!

Víte, problém s většinou mých námětů je ten, že vznikly během mých náctiletých let, v době, kdy jsem prostě nepromýšlela žádné další detaily a logičnosti. Některé bych dneska už nemohla napsat, protože to jednoduše byly nesmysly. Teď jsem navíc chtěla stvořit něco čerstvého. Něco, co jsem vymyslela ve své dnešním a řekněme už i ustálenějším duševním rozpoložení. Prostě něco, o čem budu na sto procent přesvědčená dnes i zítra. Něco opravdového a dotaženého, ne jenom další nejasný obrys příběhu. A něco takového mě právě před několika dny konečně, vskutku zázrakem napadlo!

Ráda bych věděla, že se stalo něco, co mě ten námět nějak vyasociovalo, ale jednoduše o ničem nevím. Vím jenom, že ten příběh tam nebyl a pak tam už byl. V hlavě jsem měla jednu skutečnou scénu z mého života a na tu jsem našroubovala smyšlený děj, tak odlišný od mé reality, že jsem mu ihned řekla ano. První jsem ještě moc nevěděla, kam bych ho povedla. Věděla jsem jen, že bych ho ráda podala se značným sarkasmem, no prostě klasicky mým stylem. Před pár dny se ale přihodil další úžasný obrat. Poslouchala jsem bri-lant-ní soundtrack k filmu Interstellar od mého oblíbeného Hanse Zimmera. Byla to skladba "Detach", která jako deus ex machina v mé hlavě udělala najednou úplný příběhový kotoul s mým námětem. Jo! Do půlky děje to jistě budou samé legrácky a střízlivé popisování jednoho neobvyklého konání. Ovšem pak - a to zcela ve shodě s dramatickým obratem songu ke konci třetí minuty - se něco změní! Něco se stane a tohle už kurva nebude komický, tohle bude sakra vážný! A najednou jsem před sebou měla velice seriózní látku.

Zda se mi také podaří ji seriózně zpracovat, je věc druhá. Teď se tím ale nesnažím moc zaobírat. Dámy a pánové, já mám totiž nový námět!








středa 5. listopadu 2014

#35: Jak je to s těmi nápady

Nápady, které září v noci, obvykle vypadají ráno jinak.

Neničte staré nápady. Postavte z nich nové.


Nápady, které jsou hluboko, temné a neznámé, jednoznačně stojí za prozkoumání.

A klasický a velice smutný život jednoho nápadu...



neděle 2. listopadu 2014

#34: Všechno souvisí se vším a znamení jsou všude kolem nás, jen si jich všímat

Nevím, jak je to u vás, ale můj život je nabitý náhodami. Tedy náhodami v řeči racionálně uvažujících jedinců. Já na nic jako náhoda pochopitelně nevěřím. Věřím, že věcí se dějí z určitého důvodu a všechno souvisí se vším. Kdybych vám vyprávěla o svém životě, popisovala bych vám řetězec na sebe navazujících událostí, povídala bych vám o lidech, které jsem nikdy neměla znát, ale poznala jsem je v těch správných etapách svého života, a udivovala bych vás svými, skoro až magickými historkami, pro které neexistuje žádné rozumové vysvětlení.

Ve skutečnosti bych vám tedy nic takového nevyprávěla, protože mám vždycky dojem, že jsou to věci jenom mezi mnou a nějakou vyšší silou a většina z nich má beztak význam jenom pro mě. O tom to je. Každý má svá malá duchovní tajemství. Na začátku tohoto týdne se mi ale stala věc, která mě nejenom zase jednou pořádně vyvedla z rutiny všední každodennosti, ale navíc souvisí s mým knižním debutem. A proto vám menší náhled do mého fantaskního světa přece jenom dám. Je to opravdu příklad dokonalé synchronicity.

Byla jsem zrovna na jednom místě, které je spojeno s příběhem mé prvotiny. Jako první mě vyvedl z míry tento song:


Úplně nečekaně se ozval z rádia. Jako onehdy. Kdo čte můj blog pozorně, ví, že má obliba hudby jde ruku v ruce se psaním. Právě Oasis mi byli velkou inspirací při vzniku mého debutu. Teda kecám. Největší! Byla to zrovna jejich hudba na pozadí, která ve mně vyvolávala určité obrazy a představovala mi určité, zatím bezejmenné hrdiny. Pořádně jsem je ještě neznala, ale zdálo se mi, že by stálo za to o jejich, na první pohled bezvýznamných životech, předat lidem zprávu. Moc reálně jsem to ale neviděla. Připadalo mi totiž, že ti lidi ani žádný pořádný příběh neměli. Aspoň jsem ho neměla v hlavě. Psát o nich, by znamenalo skutečně ve svém životě poprvé psát, a na to jsem se ještě neviděla. Jednou by ty jejich bezcílné epizodky možná mohli být dobrým námětem pro seriál, ale teď jsem se držela bezpečných vod a psala jsem už dávno vymyšlené příběhy, v klamné naději, že konečně díky nim poznám první finiš. Žádný se ale nekonal a já se jenom trápila a trápila.

Za rok od té doby jsem začala na své prvotině pracovat.


Kdyby byla kniha skutečně jednoho dne zfilmovaná, "Don't Look Back In Anger" by byla znělka prvního dílu. Dokonce jsem si z jejího textu vypůjčila jméno pro vedlejší ženskou hrdinku. Slyšet tu skladbu na takovém místě, bylo pro mě jak probuzení z mrákoty, podivné letargie, v níž jsem se poslední dobu opět nacházela. Byl to magický moment. Jako by mi něco nahoře připomínalo, kam patřím a popichovalo mě, ať, sakra, koukám pokračovat v tom, o co se tu celou dobu snažím. A já v tu chvíli věděla, co jsem zač, a věděla jsem, co taky udělám.

Z tohohle by Kája ale ještě nebyl moc nadšený, takže jdeme dál...


Tu událost byste samu o sobě samozřejmě mohli nazvat náhodou, ale nebyla toho dne jediná! Když jsem pak z onoho místa odcházela, na mobilu jsem si všimla nepřijatého hovoru. Někdo mi volal zrovna v momentě, kdy jsem tak blaženě poslouchala mně velmi blízké tóny. Podle výpisu jsem zjistila, že to byla moje kamarádka. Kamarádka, která mi byla předobrazem pro jednu vedlejší ženskou postavu. Vedlejší postavu pojmenovanou po jméně v textu songu! V tu chvíli mně to ještě nedocházelo. Stále jsem byla rozjařená z oné podivné synchronicity s písničkou. Zavolala jsem jí zpět. Dlouho jsme se neviděly, tak mně zajímalo, co mi asi může chtít. Vypadla z ní jenom otázka, co dělám a jestli nechci večer něco podniknout. Samozřejmě jsem hned nadšeně souhlasila, a tak jsme si domluvily schůzku.

Po ukončení hovoru mi došlo, k čemu v předcházejících vteřinách došlo. Ten telefonát byl totiž velmi podobný tomu, kterým začíná první kapitola mého příběhu. (Ta) vedlejší hrdinka v ní volá hlavní a ptá se, jestli nechce přijet. Přímo začíná po pozdravu slovy: "Co děláš?". V podstatě jsem tedy trochu v odlišném znění prožila reálně úvod svého debutu. Poté, co jsem z rádia slyšela jeho soundtrack. Na místě, které je spojené s jeho příběhem! Ano, byla jsem z toho pořádně, ale velice příjemně udivená.

V autobuse jsem si ještě říkala: Tak fajn, a teď přijdu domů a v mailu budu mít zprávu z vydavatelství, že mi můj krví a potem proceděný debut přece jenom vydají. Ha ha. Ale život není až tak růžový. Už pro takové nevšední okamžiky ho ale stejně mám tak trochu i ráda.