středa 20. listopadu 2013

#6: Když tvůrčí krize není tím, čím se zdá být

Ke slovu se poprvé dostává již v prvním článku proklamovaná tvůrčí krize. Tentokrát se na ni podíváme ale z trochu jiného úhlu....

Už několikátý den sedíte u PC či u papíru, snažíte se pokročit v rozepsaném díle, ale slova vám zkrátka nejdou z prstů? Jistě. Jednoduše vám stávkuje múza a chytla vás takzvaná tvůrčí krize. Možná ale ne... 

Víte, že byste měli psát, ale děláte místo toho spoustu jiných věcí a do psaní se horko těžko nutíte? Jistě. Jednoduše jste líní a neschopní a prokrastinujete jako o život. Možná ale ne... 

Třeba jsou to všechno jenom symboly daleko významnějšího problému. Třeba už někde hluboko v podvědomí tušíte, že věc, na které momentálně děláte, není dobrá a vy se ubíráte špatným směrem. Někde uvnitř máte vědomí, že ztrácíte čas na úplně špatném písečku, ale navenek si to ještě nejste schopní přiznat. Vědomě klamete sami sebe a skutečný problém maskujete pod neškodné škatulky lenost a tvůrčí krize. Na ty přece trpí všichni. A lhaní vlastní osobě je pochopitelné.

Pokud už na něčem dlouho dobu pracujete a snažíte se to dotáhnout do zdárného konce, je takřka nemožné si uvnitř běhu na dlouho trať přiznat, že jste se spletli. Že před dvěma lety se to všechno zdálo jako dobrý námět, ale ten pocit už je pryč. Že tenkrát jste to možná byli schopni dopsat, ale vlak inspirace vám ujel a dnes se nacházíte v jiném myšlenkovém prostoru, v němž byste rádi věnovali pozornost něčemu zcela jinému.

... if you know what I mean.

Odložit rozepsané dílko a začít opět s čistým stolem se rovná skoro sebevraždě. Je to jedno z nejhorších dilemat spisovatelova života. Přesto vám dobře radím: Udělejte to. Neklamte sami sebe. Přiznejte si, že věc, na které děláte, nemá budoucnost. Pokud vás psaní netěší a trápíte se, nemá to cenu. Před určitou dobou jste v tom možná určitý smysl viděli, ale pokud ho teď už nevidíte, odstřihněte šňůru ještě před porodem. Je to bolestivý proces, ale pokračovat v něčem bez nadšení, jenom pro pocit dokončení, je ještě bolestivější. Třeba si vyčtěte si, že jste to nebyli schopni dopsat v čase, kdy jste ještě byli ve středu proudu inspirace, ale teď už od toho upusťte a neplačte nad rozlitým mlékem. A pusťte se do něčeho nového. Už dávno jistě víte, co by to mělo být.

Vím, o čem mluvím. V patnácti jsem skoro dopsala svou první knížku. Otevřela jsem ji asi po dvou letech a byla jsem překvapená a zděšená zároveň. Překvapená, že některé pasáže nebyly vůbec špatné, zděšená, že pokud budu tohle někdy chtít vydat pod svým jménem, musím to celé přepsat. Dala jsem se tedy do přepisování. Problémem bylo, že jsem už nebyla v onom myšlenkovém prostoru svých patnácti let. Předělávat nesmysly, který se mi asi tehdy zdály cool, mi nevadilo. Moje ruce ale dělaly na něčem, a hlava byla úplně jinde. Měla jsem jiné náměty, byla jsem plná nových myšlenek. Rozumně jsem to po nějaké době vzdala a pustila jsem se do jiných příběhů. Uběhly každopádně další roky a první hotovou knížku jsem stále neměla. A v tu chvíli na mě opět vykouklo ďábelské pokušení, torzo té první knížky. Nebylo to už ani torzo. Byla jsem v ní hodně daleko. Stačilo několik málo stránek, další revize a mohla jsem mít hotovo. A to mě hodně lákalo. Vidina, že bych už konečně měla svůj velký debut. Plně jsem se tedy opět ponořila do psaní té první. Zase se to ale kdesi zadrhlo...

První jsem si nadávala do lenochů. Pak jsem svůj stav nazývala honosně tvůrčí krize. Zase jsem si lhala. Ta knížka nebyla (není) špatná. Jednou bych ji určitě chtěla vydat. Skutečně ale chci, aby zrovna tohle byl můj debut? ptala jsem se sama sebe. Chci všem dokázat, že umím psát, zrovna tímhle? Odpověď na obě otázky zněla: Ne. Jak jsem ale měla postupovat dál? Znovu začít pracovat na nové knize? Po kolikáté už!? Něco málo jsem v hlavě měla. Znamenalo to ale práci na několik dalších měsíců. Navíc to byla jenom hrubá kostra příběhu. Pár zatím bezejmenných hrdinů zahalených v mlžném oparu. Co budou prožívat? Co budou říkat? Neměla jsem nic! Musela jsem dokončit tu první knížku. A jestli nebude nejlepší? No bóže. Svět se nezboří a mně už je to jedno...

Březnového večera minulého roku jsem nakonec udělala rozhodnutí: Začala jsem psát novou věc. Skoro jsem to tehdy obrečela, ale teď už vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Z předminulého zápisku totiž můžete vědět, že mám hotovo. Poprvé v životě. A i když ani tohle nemusí být můj nejlepší debut, já si už za ním stojím, a to je nejdůležitější. Poznáváte-li se v mém případu, nebojte se udělat stejný krok. Stojí to za to. A opravdu si nikdy nelžete.


pátek 15. listopadu 2013

#5: Gify ze života spisovatele

Dnes jsem objevila super stránku s gify. Diplomku sice nepíšu, ale myslím, že i při psaní knížky si můžu často podat ruku s takto postiženými. Tady jsem si dovolila pár gifů vypůjčit a převést je na naše spisovatelské řemeslo:

Když píšeme a někdo nás otravuje s malichernostmi všedního života, jakými je třeba umytí nádobí nebo zaplacení účtů... 

... a když se poté do všedního života vracíme.

Když zjistíme, že jsme při ukládání z flashky do PC omylem přepsali novou verzi starou.

Když už nevíme, co psát, ale víme, že bychom kapitolu měli ještě něčím doplnit.

Když se nás známí ptají, jak daleko jsme na tom s knížkou.

Když si nevzpomínáme, že bychom napsali to, co po sobě čteme.

Když sami nechápeme, jak jsme mohli napsat tak dobrou myšlenku.

Když při finální revizi zjistíme, že jsme opomenuli dopsat některou pasáž.

Když máme hotovo...

... a o chvíli později.

Když po několika týdnech čekání zjistíme, že jsme poslali vydavateli ukázku staré neopravené verze.

Když nám sdělí, že se jim knížka líbí a vydají ji nám...

... a když to sdělíme rodině a kamarádům.

Když po nás chce vydavatel ještě víc stránek.

Když po nás žádá přepsání obzvláště těžké pasáže.

čtvrtek 14. listopadu 2013

#4: O těžkém údělu spisovatelském

Hotovo. Tak jsem ono kouzelné slůvko na konci minulého týdne taky vyslovila. Čeká mě ještě finální revize, ale v ní už chci dopilovat jenom takové ty kosmetické záležitosti. Po obsahové stránce mám dopsáno. A místo abych ukápla i nějakou tu slzu, že má sisyfovská práce jest dokončena, cítila jsem v sobotu, kdy jsem finišovala, spíš prázdno. Otupělost. Docela lehký vztek, že teprve končím s něčím, co už asi tak stokrát mohlo projít knihařským tiskem. Pozdě oplakávat ztracený čas... Konec je navíc teprve začátkem všeho. Začátkem hledání vhodného vydavatele, jeho oslovováním, čekáním na vyjádření, pravděpodobným přepisováním,... Všeho, co doposud neznám a přirozeně se toho proto i obávám. Kolik mě to bude stát sil a jak to všechno bude probíhat, se můžete díky mému blogu dozvídat i vy. Což je vlastně docela vtipná ironie, že mi to tak pěkně vyšlo. Blog jsem sice začínala před nedávnem, ale jelikož jsem procházela další tvůrčí krizí, netušila jsem kdy a jestli uvidím to světlo na konci tunelu. Spása přišla nakonec dřív, než jsem předpokládala, ale vlajku na znamení vítězství ještě nezvedám.

Poprvé mě k tomu také začínají navštěvovat nezvaní hosté snad každého spisovatele - pochybnosti. Přiznám se, že jsem na ně nikdy netrpěla. Ne že bych si tolik věřila. Psát sice dle mých skromných odhadů docela umím, ale mé knížky samozřejmě můžou být propadák. Taková možnost tu je, ale nikdy jsem neviděla důvod, proč si z toho dělat vrásky už předčasně. Teď už končí všechna sranda... Kdysi dávno jsem se rozhodla psaní vzít za serióznější konec a teď se to všechno stává reálným. Není to už jenom sen dvanáctileté holky, já tu (přeneseně) v rukou držím hotovou věc, za kterou si poprvé už plně stojím a chci ji pod svým jménem vydat. A já prostě nevím...

Nevím, jestli mi to někdo bude chtít vydat. Nevím, jestli ta knížka někoho osloví. Nevím. A se psaním už mám spoustu zkušeností, dokážu snad poznat, co je úplně blbé a co má nějaký potenciál. Co když ale ta knížka bude dobrá, ale stejně si jí nikdo nevšimne? Nebyla bych první, ani poslední. Géniové prý bývají doceňováni až po smrti. Nemyslím si, že bych byla génius, ale přesto... Lidi už moc nečtou. Dobrý spisovatel musí být i kus obchodníka. Musí mít ostré lokty. Musí se cpát dopředu. Nesplňuju ani jednu položku. A k čemu mi bude, když mi to támhle v recenzi označí za debut roku, když si toho lidi nevšimnou? Nezajímají mě peníze a kritická chvála, jenom tolik chci, aby se moje myšlenky přetavené v příběh dostaly k lidem. Proto jsem to psala. Pro lidi, ne pro sebe. I když... Třeba ta knížka opravdu zas tak dobrá není. Třeba mám o ní a vůbec o sobě jenom přehnané mínění. To bych už vůbec nebyla první, ani poslední. Třeba opravdu nemám světu co říct a až mi vydají debut, tak se to konečně dozvím i z úst jiných. Co budu dělat pak? Pokud je psaní tím jediným opravdovým, co ze sebe můžu nabídnout, co budu dělat, až zjistím, že všechno byl jenom jeden velký omyl!?

Poprvé v životě zkrátka začínám pociťovat nefalšovanou autorskou paniku, která je ještě notně podporována mým kozorožským perfekcionismem. A to jsem teprve na začátku... Pokud vás zajímá, jak bude celá má mise nemožná pokračovat, pod štítkem "spisovatelův deník" očekávejte občasné zápisky. Mám takový dojem, že tohle bude teprve reality SHOW!

čtvrtek 31. října 2013

#3: Deník

Nelžu, když říkám, že deník mi několikrát zachránil život. Psaní deníku by měli předepisovat všichni ti diplomovaní psychiatři namísto stovky zázračných pilulek. S kopou vedlejších účinků jen tak mimochodem. Nic člověku nepomůže víc než svěřit se o svých problémech deníku. Ale proč na blogu o spisovatelství zmiňuji právě deník. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že není pravého spisovatele bez psaní deníku. Nedokážu si to představit. Deník je navíc úžasné alibi. Zachmuřeně si čtete Kingovy rady o psaní a přemýšlíte, že jste asi pražádný spisovatel, když netrénujete v takové frekvenci, v jaké radil mistr? Ale vždyť si píšete deník! Máte deprese z toho, že nejste schopni dopsat žádnou knížku, a i kdyby se vám to podařilo, stejně nejspíš bude veřejnou kritikou shledána za mizernou? Ale vždyť si už x let píšete deník! I v případě že byste neměli po zbytek svého života napsat ani řádku, vaše největší dílo je už dávno sepsáno. Leží vám hned tamhle v zásuvce. A to je teprve opus magnum.

Aspoň já to tak beru. Letos jsem oslavila jubilejních deset let. A není rozhodně na místě mluvit v jednotném čísle, u mě jsou to deníky. I s tím aktuálním jich mám celkem pět. Pět velkých sešitů s tvrdými deskami. Cha. Já už mám odepsáno. Já už můžu dát nohy na stůl a v životě nesáhnout po peru. (Pochopitelně nic takového neudělám, ale kdybych přece jenom "nebyla schopna dopsat žádnou knížku, a...," víte jak.) Nezačala jsem ho psát proto, abych ho jednou vydala. Deníková literatura je mezi spisovateli jistě hodně populární, píše to za vás ostatně sám život a čtenáři pravdu asi milují, ale já si něco takového dokážu představit až po své smrti. Anebo v osmdesáti. Do té doby nejsem masochista a sebevrah a píšu především svému imaginárnímu publiku. A můžu být, sakra, upřímná. Upřímnější než mi to dovolí kterýkoliv virtuální blogísek.

Papíru můžete svěřit spoustu. Je to jediný kámoš, který vás o pátečním večeru nenechá ve štychu, když všichni ostatní se na vás vykašlali. Jediný terapeut, který vás po sdělení vašeho zpřeházeného proudu myšlenek, nepošle uklidnit na ECT. Jediný posluchač, který se nevysměje vašim přehnaným domněnkám a konspiračním teoriím, s kterými byste trumfly i leckterého iluminati freaka. Především v hlavě spisovatele to totiž pekelně vře. Když už je to k nesnesení, co uděláte? Proženete si kulku hlavou? Jistěže ne. Svěříte se odborné péči deníku, který je v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně! Ale co to tu píšu, tyhle věci snad ví každý.

Vždy když přijde řeč na deníkové zápisky s někým cizím, dočkám se slov chvály a obdivu, že už to tak dlouho zvládám. Nevím. Už si to ani neuvědomuji. Deník je přirozenou součástí mého života a nepřipadám si nějak extra, když v jeho psaní už tolik roků vytrvávám. V začátcích jsem to prožívala samozřejmě hodně. Musela jsem si ho psát pravidelně a brala jsem to skoro jako nějaký obřad. Postupem času mi už začalo docházet, že kvantita je to nejméně podstatné. Ani dřív jsem nicméně nepsala výčet detailů, co všechno jsem toho a onoho dne zažila (zdravím bratra). Zaměřovala jsem se víc na zážitky a obecné informace. Jak jsem stárla, bylo to už víc nitro, které jsem podrobovala drobnohledu, a nebylo ojedinělé, že jsem deník otevřela i jednou za dva měsíce. Do psaní se dnes zkrátka už jenom pouštím, když mám pocit, že mám skutečně co říct. Nejsem tady kvůli deníku, deník je tady kvůli mně.

A ten vývoj je právě to nejfantastičtější. Není to jenom proměna písma, jazyka, mého celého vyjadřování. Je to vůbec proměna mě samé, celá navždy zaznamenaná. Proměna z věčně vysmáté holky, jejíž jedinou starostí bylo mít na vysvědčení samé jedničky, v dost ponurou figurku bláznivě poletující z největší euforie do nejhlubší deprese. A tak dále. Úžasné. Ten zaznamenaný vývoj. Mohla bych psát líp než samotný Steinbeck, ale tak mistrně bych ho u své fiktivní postavy nedokázala nikdy zachytit. Kdepak. Nikdy se nenajde někdo, kdo předčí umění života.

Takže, milí spoluspisovatelé, pokud jste si až do dnešního dne žádný deník nevedli, a právě přečtený článek ve vás vyvolal tuto touhu, směle do toho. Začít můžete totiž samozřejmě úplně kdykoliv. Možná si už ve vašem věku nezaznamenáte první náctiletá zamilovaní a první opití na rozlučce v deváté třídě, ale žít budete jistě ještě hodně dlouho (bohužel) a stojí za to něco z toho uchovat pro věčné časy. Navíc si tak budete tříbit své psaní a ať už vaše spisovatelská kariéra dopadne jakkoliv, nikdy nemůžete říct, že by se vám nic nepodařilo napsat. Pusťte se do psaní svého života!




sobota 19. října 2013

#2: Zlaté pravidlo od Neila Gaimana


"Zítřejší den bude možná peklem, ale dnes se dobře psalo a na ničem jiném nezáleží než na takovýchto dnech." ("Tommorrow may be hell, but today was a good writing day, and on the good writing days nothing else matters.")

Vytiskněte si to, nalepte nad váš pracovní stůl, dejte na plochu počítače, nebo si tahle zlatá slova rovnou vytetujte, ať je máte vždycky na paměti! 

sobota 12. října 2013

#1: "Řekni mi, co piješ, a já ti povím, jaký jsi spisovatel."

Čemu věnovat první článek? Hodilo by se začít tím nejpodstatnějším, co provází prakticky všechny dlouho píšící - tvůrčí krizí. Tvůrčí krizí to ale nikdy nezačíná a tvůrčí krizí to už vůbec nikdy nekončí. Tvůrčí krize je jev pro spisovatele tak typický a častý, že by se o ní mohl rovnou napsat celý nový Illias a Odysseia nebo něco podobného. Život spisovatele vlastně ani není psaní, jako dlouhá tvůrčí krize sem tam přerušená záchvatovými záblesky psaní. O tvůrčí krizi toho bude ještě napsána spousta a spousta v dalších zápiscích. Co takhle raději začít trochu netradičně? Třeba tím, co při tvůrčím procesu pít. No vážně! Desatero zaručených rad na psaní vám dá každá průměrná příručka tvůrčího psaní, nebo za několik stovek vám to řeknou cizí lidé na kurzu. Proč vám nikdo z nich nedá taky radu ohledně správného pití, ha!? Je přitom všeobecně známo, že dřív vydržíte dlouhou dobu bez jídla než bez pití. Kdepak. Nepít nezkoušejte. Asi byste toho moc poté už nenapsali. Pijte. A tady se už konečně (bez kurzovného) dozvíte, co.

Taková ta představa spisovatele s cigaretou v puse a sklenkou vína v ruce je sice romantická, ale do reality často těžko převeditelná. Což o to. Pokud vám nevadí kouřit ve vaší pracovní místnosti a celou ji nechat načichnout cigaretovým kouřem, je to vaše věc. Pokud v té samé místností pak i spíte, a pořád vám to nevadí, taky je to váš boj žít permanentně obklopeni hospodským odérem. Ať už kuřáci ale jste nebo nejste, přiznejme si, že kouřit v domácích prostorech je skutečně nepraktické. O kouření se tu ale teď nebavíme. Vraťme se k té sklenici vína. Zvolit tedy můžete samozřejmě i pivní nebo destilátovou variantu. Už jste ale někdy viděli v knížce "Kdo je kdo" spisovatele se zářivýma očima a červenými tvářemi u psacího stroje a napěněného krýglu? Nevybavuju si ani, že bych podobně zobrazeného viděla Haška. Druhou možnost zase raději nechme do baru a notorickým alkoholikům. Vy jste spisovatelé. Trochu úrovně, sakra! Trochu méně klišé dícího, že co spisovatel, to alkoholik. Tyhle srandy nechte prokletým básníkům, beatníkům a jiným rozhněvaným mladým mužům. Protože všichni tuhle otřepanou spisovatelskou proprietu známe. Zkoušeli jste ale někdy psát opravdu nalití? Asi to moc nešlo, co?

Což o to. Pokud vyloženě prahnete po literárním experimentu, jděte do toho. Myšlenky se vám ve stavu opilém pohrnou na papír plným tryskem a napíšete zajímavé kusy, které byste ve stavu střízlivém nikdy nenapsali. Já sama jsme takhle stvořila dvě pozoruhodné věci a jednu z nich bych dokonce považovala za položku z mého soukromého best of (ach, škoda, že ji ve snaze zůstat anonymní nemůžu zveřejnit). Bavíme se tu ale pouze o psaní v experimentálních vodách. Pokud si myslíte, že se ztřískáte a v opojném stavu pak budete pokračovat ve tvoření vašeho velkého románu, jste na omylu. Na další den se možná vzniklému útvaru zasmějete, ale dále vás čeká spíš spousta přepisování než nohy na stole a vědomí, jak krásně jste ve své práci pokročili. Nebo možná ne. Možná jste stejně geniální jako svého času Stephen King a dokážete napsat dost smysluplnou věc. V tom případě jste ale pouze na cestě do pekel a stane se vám přesně to, co se stalo Kingovi. Budete schopni psát jenom opilí. Jste-li jenom víkendoví pisatelé, nemusí to být tragické. V jiném případě se ale tomu říká závislost. To už jsme ale trochu postoupili. Zatím prostě jenom rádi zasedáte ke klávesnici či papíru se sklenkou vína. Malé množství alkoholu může být fajn. Lhala bych, kdyby říkala, že já to nikdy nedělám. Přesto jsem ale pochopila a vám také dobře poradím, že nic se nevyrovná psaní s křišťálově čistou hlavou. Věřte mi. Pokud máte neodolatelnou touhu provětrat si hlavu alkoholovým dýchánkem, nikdo vám nebrání. Jděte do baru nebo do klubu. Nepište ale. Pokud to se psaním myslíte vážně.

Co tedy pít jiného? Mým favoritem číslo jedna je samozřejmě čaj. Zelený čaj, abychom si rozuměli, protože žádný jiný čaj neuznávám. Výjimkami je pouze čaj mátový, když mi je blbě, a čaj průduškový, když na mě něco leze. Ve stavu nevolnosti a nemoci ale obvykle psací editor neotvírám. Takže zelený čaj. Šampión mezi čaji. Každý jiný čaj vedle něho chutná jako ohřátá obarvená voda. Nic se nevyrovná trpké chuti zeleného čajovníku. Můj vztah je k němu tak vřelý a dlouhý, že si už ani nepamatuju, kdy jsem jeho kouzlu propadla. Bylo to už dávno, v mlhavé minulosti dětství. Vy pijte čaj, jaký chcete. Ale teplá tekutina rozhodně podporuje psaní více než tekutina studená. Kvůli své pomalejší konzumaci vydrží déle. Dává větší pocit útulnosti, a to není vůbec špatný pocit, když přijde na psaní. Někdo možná raději kafe. Takové rady se od zapřísáhlého anti-kafaře ale nedočkáte. Zvyšuje vám to tlak, rozleptává žaludek a tak podobně, víme. Přesto nemůžu říct, že bych kafe jako prostředek ke kýženému psacímu výsledku nikdy nezneužila. Někde jsem přečetla, že David Lynch si při tvůrčím procesu ujížděl na dávkách cukru a kafe. Když mi teklo do bot a chtěla jsem do jedné soutěže dopsat několikastránkovou povídku za brutální třídenní termín, udělala jsem si hrnek silného kafe a přidala pořádnou porci cukru. Blbě mi z toho bylo ještě na druhý den, ale prostředek splnil svůj účel. Do rána jsem byla čilá a dostala jsem ze sebe skoro víc stránek než za celý rok. Úchvatné. Jestli si takhle chcete ruinovat organismus, je vaše volba. Když už musí být kofein, tak přece jenom dávám přednost energetickému nápoji. Ano, je to podobné svinstvo. Také jsem dřív byla velký odpůrce. Výjimečně to ale neuškodí. Po energiťáku jste lehoučcí, prsty vám jenom víří po klávesnici, vaše mysl je jedna čistá vize. Tak to vidím já. A energiťák má konkrétně na mě mnohem pozitivnější vliv než odporné kafe. Ne nadarmo jsem u psaní tohoto článku spotřebovala plechovku Semtexu s příchutí šampaňského! Snad ve mně něco energie ještě zbylo, protože bych ji ráda spálila i při následném přepisování/revidování mé knihy.

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji vám, protože konečně víte, co máte a nemáte pít. Zároveň to ale asi znamená, že zase plýtváte časem a hodně prokrastinujete! Prokrastinujte ještě chvíli dál a do komentářů napište, jaké pití uvolňuje literární múzy vám. Anebo ne a jděte už konečně psát!

středa 9. října 2013

Úvod

Napsat smysluplný úvod je vždycky to nejtěžší. Ale fajn. Napsala jsem první větu, takže to nejhorší mám za sebou. Spisovatelova bible je zkrátka nový blog, který bude (překvapivě) psát... o psaní. Nejsem žádný zavedený spisovatel. Jsem pouze jednou z mnoha, kteří se pokouší dotáhnout do konce svůj velký debut, a moje jméno tedy pravděpodobně ani neznáte, i když několik publikovaných článků v jistých oborech za sebou už mám. Na tom ale nezáleží. Stejně tak i vy si možná jenom - jak zní jedna z nejotřepanějších frází, kterou z duše nesnáším - píšete do šuplíku. Vůbec třeba netoužíte psát knížky, ale jenom píšete články do časopisů. Studujete žurnalistiku. Píšete kritiky na filmy. Vlastníte jen blog, do kterého vášnivě píšete příspěvky o One Direction! Ani na tom nezáleží. To všechno jsou jenom obsahy. Spojuje nás ale jedna stejná forma - psaní.

A právě o ní by měl být primárně tento blog. Úvahy, rady, zkušenosti... A budu velmi ráda, když nebudou pouze moje, ale kupříkladu prostřednictvím komentářů pod články se připojíte i vy. Podělte se zase se svými zkušenostmi, poraďte ostatním, jaké triky používáte při psaní vy, ... i vy pište o psaní. Protože psát o psaní je ta nejlepší prokrastinace.