sobota 21. prosince 2019

#96: Poctivě vyprokrastinovaný článek o konci revize

Ahoj. Jmenuji se XY a mou specialitou je psát resumé z revize dva (hahaha) tří měsíce po jejím konci. Ne, že by to byla věc, kterou svět dychtivě očekává, ale hlavně já měla v hlavě připravený pěkný článek..., který tam už nemám. Tak se pokusím improvizovat, protože to je jediná věc, která nám chaotikům a patologickým prokrastinátorům nakonec zbývá.

Takže, také u revize se mi přihodila stejná věc jako při dopisování knížky a čím blíže konec byl, tím více jsem ho odkládala. Tentokrát se ale nejednalo o oddalování příjemného (znáte to? Taky si marcipán z dortu vždycky necháváte na konec?), spíš mě v závěru čekalo nejvíc práce, z čehož měl můj laxní mozek panickou hrůzu. V závěru srpna jsem si ale opět promluvila do duše (taky to někdy zkuste!) a jasně jsem si řekla, ať se konečně vzpamatuju... Dobře, takhle přesně jsem to neřekla a určitě to bylo plné sprostých slov, ale jak říkám, bylo to už někdy před půlstoletím.

Poslední kapitola je zásadní, protože v ní ústy hrdiny všechno vysvětluju. (Takže poznámka pro případné čtenáře, kteří knihu po prvních stranách neodloží a dokonce vydrží až do těch posledních: Ono by se to tam mělo všechno v závěru vysvětlit, jestli jsem na něco nezapomněla, tudíž neztrácejte trpělivost!) Vzhledem k vidině blížícího konce jsem ji ale během psaní pěkně odflákla, takže bylo třeba si nad ní znovu sednout a spoustu věcí přepsat/dopsat. A víte, jak to bývá. Ať už nějaký úkol vypadá sebetěžší, ono to stejně vždycky jde, když si nad tím sednete. Takže se stalo, že bylo 30. srpna dvě hodiny ráno, uvnitř milion stupňů, a já dokončila revizi. Juchů. Ne, ani teď jsem se nijak zvlášť neradovala, protože to neumím. Člověk by až řekl: "Taková duševně statická figurka, která si nikdy nic neumí užívat, si prostě zaslouží, aby jí to na just někdo vydal!"

Že jsem poté poctivě prokrastinovala i zaslání knihy do prvního nakladatelství netřeba dodávat, přece nepůjdu proti své pověsti. První zaslání bylo navíc (asi) fail, protože nakladatelství, které jsem si vybrala, na svých stránkách nemělo formulář či email pro případné autory, takže jsem to poslala někam na informace nebo co. Druhé mělo formulář, ale zase mi tam zprvu nešel nahrát soubor, takže kdo ví, jestli se něco někam vůbec odeslalo! Řekněme, že tohle by byl ale splněný sen, ovšem nepředbíhejme.

V mezičase samozřejmě dělám další revizi, tentokrát už na papíře, a opět si to užívám. Zase mě fascinuje, jak odlišně se čte text z počítačového editoru a jak z papíru. Jakože úplně jinak a líp! Zatím jsem ale neměla stránku, ve které bych něco neškrtla/neopravila... Hmm, dobré na to, že to už někomu nabízím.

No a teď už radši končím, protože mi tenhle článek vůbec neleží už zase několik týdnů v editoru a já nepřemýšlím, jak ho zajímavě ukončit!

PS: a aby text nebyl tak prázdný (i mně holt někdy dojdou gify), tady je aspoň pěkná (trochu tematická) písnička.



Žádné komentáře:

Okomentovat