#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.

Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.

Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 

To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?

A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!"❤