neděle 3. ledna 2016

#60: Konec prokrastinace, pokus 11041891

Nový rok, nový boj, a tak dále, a tak dále. Nechci tu psát další trapný článek, jak zase začínám s čistým štítem, jak všechno bude lepší, já budu zodpovědnější a prostě letos už bude ten rok. Respektive podobný článek jsem tu možná nikdy nepsala, ale debata na tohle téma se ve mně odehrávala nesčetněkrát. Už milionkrát jsem skončila s prokrastinací. Výsledek byl vždycky stejný. Žádný.

Vím, že s novým rokem vaše problémy nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jedna věc se nezmění ani odbitím půlnoci, a to jste vy sami. Je to boj s větrnými mlýny. Přesto... vám teď jeden takový trapný článek napíšu. Protože se pokouším začínat s čistým štítem, všechno musí být lepší, já budu zodpovědnější a tenhle rok, nebude ten rok - ten rok měl být už v roce 2014 a jak jsem si napsala do svého deníku, stále trvá - ale proč by prostě nemohl být konečně dobrý?


Moje prokrastinace už zkrátka není jenom úsměvnou prokrastinací studenta. Moje plýtvání času už není jenom mládežnickým rozmarem. Moje organizace času, přesněji řečeno naprostá absence organizace, je už opravdu závažný problém, který mě ohrožuje na duševním i fyzickém zdraví. Bez legrace. Dokud jsem měla do poslední čtvrtiny roku ještě jiné pracovní povinnosti, nebyl čas to nějak vnímat. Poté, co se věnuji jenom psaní, si to uvědomuji až bolestně moc. Poslední měsíce roku 2015 byly pro mě čirým utrpením.

O Vánocích jsem si dala od psaní menší pauzu. Na pět dní jsem schovala notebook a měla jsem se božsky. Přečetla jsem knížku. Složila jsem puzzle tisícovku. Udělala jsem si zápisek do deníku. Viděla jsem dva filmy. Poslouchala jsem hudbu. Jedla cukroví. NEPSALA JSEM. Jo, a taky jsem mohla normálně usnout, protože jsem ze sezení u počítače neměla ztuhlý krk. Vím, že jsem si díky tomu zajistila menší prosincový výdělek, ale víte co? Víte! Je mi to úplně jedno. (Mimochodem ještě taková kuriozita: I kdybych chtěla psát, nemohla jsem se dostat do redakčního systému. Vesmír asi opravdu existuje...)

Utopicky jsem flirtovala s myšlenkou, že bych se navždy vymazala z internetového světa. Vím, že je to vzhledem k mé práci nemyslitelné. Kdyby mi ale nestála v cestě, udělala bych to hned. Ta vidina...
"Samozřejmě jsem stále vděčná za to, co dělám. Líbí se mi ta myšlenka (...) publicisty a redaktora (...). Pořád to dělám raději než práci 85 % téhle populace. Nenávidím ale všechno to ostatní... To věčné sezení, zírání do svítící obrazovky, bolavá záda a krk, těžkosti se spánkem, nedostatek času na nic jiného,... Jeden by ani nevěřil, jaký problém mi občas dělá napsat ten nejprimitivnější článek. Psaní není těžké, těžké je překonat tu nechuť. Nezbývá mi než si to do roku příštího nějak přeorganizovat. A vymyslet plán na zbohatnutí, abych se toho břemene jednou provždy zbavila, zajisté. Není život jeden velký paradox?"
Takový zápisek jsem si 28. prosince napsala do svého deníku. A během svátku jsem skutečně dávala dohromady plán oné rekonstrukce, kterou jsem nazvala pracovním názvem "Christmas". Protože bych ráda měla celý rok na duši ten pocit klidu, jaký aspoň já mívám o Vánocích. Obzvláště o těch letošních. Dva dny ho už testuji, zítra jedu na plný režim. A zatím vám můžu říct aspoň tolik, dva dny žasnu. Dva dny se skoro nudím, protože mám všechny denní povinnosti hotové. Dnes i včera jsem měla ve dvě hodiny hotové to, co mnohdy dokončuji až v pozdních nočních hodinách. Někdy bohužel ani to ne... Vždyť ve dvě hodiny obvykle moje psaní můj boj se sebou samou teprve začíná. Dokonce mám napsáno i předem! Jen tvorba na mé nové knize zatím pokulhává, ale tam hraje roli trochu jiná věc, než že bych psaní flákala...

Vlajku vítězství nicméně ještě nezvedám, ani vás prozatím nehodlám poučovat, jak na to. Jak říká můj duševní guru Dan Millman,
"základní já uzná změnu coby nový vzorec, jestliže u ní dokážeme setrvat zhruba třicet dní". 
Počkám tedy. Jednou provždy chci každopádně opravdu zatočit s tím odporným spisovatelským klišé. Prohlédněte si dobře tyto obrázky:


Jsou totiž poslední svého druhu. Už odmítám po vzoru sociálních sítí tohle prokletí tvůrčích jedinců propagovat se skrytým vzkazem "hahaha, to je tak vtipný tahleta prokrastinace". Proboha, není to vtipný! Zcela jistě vám to kompletně ničí život. Nám všem! 

Ukažte tomu jednou provždy prostředníček! Vezměte svůj život do vlastních rukou! Neplýtvejte svým krátce vyměřeným a drahocenným časem! Já do téhle bitvy letos jednoznačně jdu. Přidáte se?



1 komentář:

  1. S touhle ultimátní prokrastinací bojuju už poměrně dlouho. Tenhle semestr jsem měl školu jen dva dny v týdnu, tudíž spoustu volného času na psaní, a nevyužil jsem ji tak, jak bych si představoval. A teď, když bych moc rád psal, přišlo zkouškové, a já vím, že se k psaní nedostanu dřív, než v polovině února. Když jsem mohl psát, nechtělo se mi, a když se mi chce, nemůžu. Je to frustrující.

    OdpovědětSmazat