Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.
Den 11.: Dnes krásná ukázka mé zbrklé a nepozorné povahy. Opravuji jednu pasáž a něco hodně podstatného mi na ní nesedí. Píšu v ní o vrácení určité věci, ale uvědomuji si, že jsem ještě neopravovala část, kde je tato věc rekvizitou. Kontrolky v hlavě mi začínají blikat a i když se usmívám, začínám mít dost nepěkný pocit. Rychle přeletím několik stránek před editovanou částí. Není to tam. Zběsile kroutím hlavou. Ne ne ne. Není to tak, že jsem tu věc smazala. Není to tak, že jsem tu věc smazala. (...) (...) Ale já jsem to vážně neopravovala! Panika je už dokonalá. V mikrosekundě mě popadne hrůza, že moji beta readeři dostali tuhle vadnou verzi. Nedokážu pochopit, jak jsem si toho mohla v některé ze svých předešlých revizí nevšimnout. Jsem skutečně naprosto neschopná, poněkolikáté v životě mnou projede toto nezvratné zjištění. Někde na pokraji mysli mi pak probleskne ještě jedno zásadní slůvko: Konec. Je jasné, že jestli se stalo to, co se zcela určitě stalo, je konec s celou mou knížku. Protože znovu to psát?
Tak jo. Ještě poslední šance. Třesoucíma se rukama napíšu část textu do vyhledávače. Znám ho skoro nazpaměť. JE TO MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ PASÁŽ! Napíšu ho a... Posléze ho taky najdu. V revizi jsem se totiž sekla o deset stránek, a aniž bych to zaznamenala, přeskočila jsem jednu kapitolu. Konec grotesky a nyní zpět k serióznímu spisovatelství.
Udělám konečně věc, kterou nechápu, proč jsem neudělala dávno. Opravovaná kapitola začíná krátkým odstavcem, který se vztahuje ještě ke kapitole předešlé a s dějem následujícího textu vlastně vůbec nesouvisí. Vždy během předešlých editací mi to tam moc nesedělo, je neskutečné, že až teď mě napadl ten zázračný edit, že ten odstavec zkrátka dám na konec kapitoly, ke které taky patří. Neskutečné, jak dokážu být někdy natvrdlá! Po prvotním šoku dnešní revize mě tedy čeká má nejoblíbenější pasáž vůbec. Není to náhoda. Psala jsem ji ve zvláštním rozpoložení a je to asi jediná pasáž, u které si živě pamatuji, jak vznikala. Bylo by asi mimo říkat, že jsem do ní dala kus sebe, protože to víceméně dělá spisovatel vlastně neustále se všemi texty, ale řekněme, že tohle bylo zkrátka víc než jen pouhé psaní příběhu. Proto ji tak miluji. A hlavně tu větu, kterou jsem dávala do vyhledávače. Její symboliku, již v ní vidím jen já. Když si text pološeptem předčítám, zase víc čtu, než opravuji, a tentokrát se dokonce do hrdinky vžívám a její slova, pronášená se vší vášní, jsou i má slova. Protože... opravdu jsou, he.
Den 12.: ... se nekonal. Jakou mám výmluvu? Asi takhle. Mám za sebou nejhorší noc ever. Ač si nedokážu vysvětlit, proč se stala zrovna v tento abnormálně normální den (a ne v některém z giga špatných minulých dnů) (a po projekci krásné disneovky Frozen), věc se má tak, že jsem spala asi jenom... třicet minut? Nevěřím. Nepamatuji se. Pamatuji si jenom, jak jsem vůbec nespala. Ráno mi dělalo problémy srozumitelně se vyjadřovat, stěží jsem vůbec chodila. Vtip byl v tom, že jsem v tomhle zfetovaném stavu měla jet do Brna na vánoční nákupy. Optimismus mě ale neopouštěl. Dokonce jsem si na celodenní chození vzala boty na velkém podpatku. Celý den jsem se s ostatními vlekla z obchodu do obchodu, všichni jsme se sami sobě v obchodním centru pořád ztráceli, takže jsme se furt jenom hledali, do toho strašné horko, vyjdeš ven, tam zase prší, jdeš na trhy, už ani necítíš nohy, zima, horko, zima, horko, pak zase nestíháš, v přetopeném vlaku celou dobu stojíš, zpocená víc jak v létě. A pořád máš v sobě jenom tu půlhodinku spánku, která možná ani neproběhla. Výsledek: Nemohla jsem chodit, bolely mě záda, bolely mě paže a do toho jsem si připadala furt víc jak v nějakém surrealistickém snu než v realitě. Takže proto jsem needitovala. Ještě nějaké otázky?
PS: Nejlepší moje hláška během půlnočního Skype, kde jsme se domlouvali na našem sobotním výletu: "Anebo kašleme na spánek, to už ani nemá cenu, ha ha ha ha."
Den 13.: -
Den 14.: -
Den 15.: -
Den 16.: -
Den 17.: ... aneb prokrastinace v přímém přenosu. Každopádně měním plán a revizi chci stihnout do konce tohoto týdne. Už to chci mít z krku a plně se soustředit na jiné věci. Dnes zase hodně umazávám. Dialogy, které se mi dřív zdály ucházející, jsou dnes jenom trapné. Na pomyslné sinusoidě jsem zase dole. Zase jenom přemýšlím, jak moc zoufalé mé psaní je a nesnáším tenhle příběh. Vážně už začínám uvažovat, že nevyjdou-li žádné další pokusy o vydání, vydám to možná samonákladem. Můj debut je jako parazitický přívěsek, kterého se už potřebuji zbavit, abych mohla pokračovat dál. Vím, že to zní krutě, ale tak to prostě cítím. Nevím, jak vůbec budu schopná dělat na jiné látce, když přece ještě musím všechno dopovědět ve dvojce a trojce, ale momentálně cítím jenom frustraci. Poučka pro ostatní: Vždy plánujte jenom jeden díl a ten pište tak, jako by po něm nemělo následovat žádné další pokračování. Aspoň pokud jste začínající autor a zoufale potřebujete, aby vám už konečně někdo vydal debut. A tady ještě špetka humoru:
Den 19.: -
Den 20.: Dnes jsem tomu dala celý večer a hlásím dokončeno. Vím, že jsem si před začátkem editování představovala všechno jinak, chtěla jsem si skutečně denně vyhradit určitý čas na určitý počet stránek, nechtěla jsem revidovat zase na poslední chvíli, ale... Jednoduše se to nedalo. A znovu mnou dneska prostupuje přesvědčení, že je to vlastně fuk. Mezi námi - opravdu si nemyslím, že by o uspění/neuspění či vydání/nevydání rozhodovaly tři vaty, jedna přehlédnutá záměna s se z, krkolomný odstavec nebo chybějící čárka. Už jsem to psala kdysi. Buď to můj příběh v sobě má, nebo nemá. Může vás napadnout, proč jsem tedy vůbec dělala další revizi. Protože ani to nebylo na škodu. Tak nějak jsem musela do toho po dlouhých měsících zase nahlédnout. A spoustu věcí jsem opravdu vychytala. Opravila jsem přehlédnuté překlepy a chyby, smazala jsem spoustu blbostí a vaty. K něčemu to bylo. Dnes jsem opět narážela na některé naivní myšlenky a zmítalo mnou pokušení ještě je doříct. Pak jsem se ale zase musela zastavit: Jasně, že ty myšlenky jsou naivní! Jsou to myšlenky devatenáctileté holky, ne dnešní tebe. A devatenáctileté holky, proboha, mají právo být ještě naivní! A jsme opět tam, kde jsme byli.
Celá ta knížka má právo být naivní. Napsalo ji mé mladší já, mé starší já ji mohlo jen lehce zkorigovat, a tak to má být. Skutečně bych musela přepsat celou knížku, aby moje dnešní ego bylo na 100 % spokojené s výsledkem. Nikdy by nebylo... Tak jsem tedy skončila s revizí. Do soutěže jsem se chtěla přihlásit s čistší hlavou až den nato, popřípadě onoho symbolického 23., ale víte co? Vykašlala jsem se na to. Poslala jsem to po půlnoci. A teď už tu věc nechci dlooooooouhou dobu (klidně celou věčnost) vidět. Nebudu pokračovat na druhém díle. Potřebuji pauzu od celé téhle trilogie. Hlavně si počkám na výsledky. Do konce roku zvážím, na čem budu pracovat, a od příštího roku budu konečně psát. Cokoliv. Ale už životně potřebuji něco jiného.
A tady ještě můj vzkaz pro porotu:
Den 14.: -
Den 15.: -
Den 16.: -
Den 17.: ... aneb prokrastinace v přímém přenosu. Každopádně měním plán a revizi chci stihnout do konce tohoto týdne. Už to chci mít z krku a plně se soustředit na jiné věci. Dnes zase hodně umazávám. Dialogy, které se mi dřív zdály ucházející, jsou dnes jenom trapné. Na pomyslné sinusoidě jsem zase dole. Zase jenom přemýšlím, jak moc zoufalé mé psaní je a nesnáším tenhle příběh. Vážně už začínám uvažovat, že nevyjdou-li žádné další pokusy o vydání, vydám to možná samonákladem. Můj debut je jako parazitický přívěsek, kterého se už potřebuji zbavit, abych mohla pokračovat dál. Vím, že to zní krutě, ale tak to prostě cítím. Nevím, jak vůbec budu schopná dělat na jiné látce, když přece ještě musím všechno dopovědět ve dvojce a trojce, ale momentálně cítím jenom frustraci. Poučka pro ostatní: Vždy plánujte jenom jeden díl a ten pište tak, jako by po něm nemělo následovat žádné další pokračování. Aspoň pokud jste začínající autor a zoufale potřebujete, aby vám už konečně někdo vydal debut. A tady ještě špetka humoru:
Revize je jedním ze skutečných potěšení psaní. Miluji květy pozdních myšlenek. (Bernard Malamud)Den 18.: -
Den 19.: -
Den 20.: Dnes jsem tomu dala celý večer a hlásím dokončeno. Vím, že jsem si před začátkem editování představovala všechno jinak, chtěla jsem si skutečně denně vyhradit určitý čas na určitý počet stránek, nechtěla jsem revidovat zase na poslední chvíli, ale... Jednoduše se to nedalo. A znovu mnou dneska prostupuje přesvědčení, že je to vlastně fuk. Mezi námi - opravdu si nemyslím, že by o uspění/neuspění či vydání/nevydání rozhodovaly tři vaty, jedna přehlédnutá záměna s se z, krkolomný odstavec nebo chybějící čárka. Už jsem to psala kdysi. Buď to můj příběh v sobě má, nebo nemá. Může vás napadnout, proč jsem tedy vůbec dělala další revizi. Protože ani to nebylo na škodu. Tak nějak jsem musela do toho po dlouhých měsících zase nahlédnout. A spoustu věcí jsem opravdu vychytala. Opravila jsem přehlédnuté překlepy a chyby, smazala jsem spoustu blbostí a vaty. K něčemu to bylo. Dnes jsem opět narážela na některé naivní myšlenky a zmítalo mnou pokušení ještě je doříct. Pak jsem se ale zase musela zastavit: Jasně, že ty myšlenky jsou naivní! Jsou to myšlenky devatenáctileté holky, ne dnešní tebe. A devatenáctileté holky, proboha, mají právo být ještě naivní! A jsme opět tam, kde jsme byli.
Celá ta knížka má právo být naivní. Napsalo ji mé mladší já, mé starší já ji mohlo jen lehce zkorigovat, a tak to má být. Skutečně bych musela přepsat celou knížku, aby moje dnešní ego bylo na 100 % spokojené s výsledkem. Nikdy by nebylo... Tak jsem tedy skončila s revizí. Do soutěže jsem se chtěla přihlásit s čistší hlavou až den nato, popřípadě onoho symbolického 23., ale víte co? Vykašlala jsem se na to. Poslala jsem to po půlnoci. A teď už tu věc nechci dlooooooouhou dobu (klidně celou věčnost) vidět. Nebudu pokračovat na druhém díle. Potřebuji pauzu od celé téhle trilogie. Hlavně si počkám na výsledky. Do konce roku zvážím, na čem budu pracovat, a od příštího roku budu konečně psát. Cokoliv. Ale už životně potřebuji něco jiného.
A tady ještě můj vzkaz pro porotu:
Žádné komentáře:
Okomentovat