sobota 5. července 2014

#25: O samých divných věcech, z nichž nejdivnější je ta, že poprvé v životě píšu

Vydavateli jsem napsala, odpovědi jsem se doposud nedočkala. Pomalu ale jistě koketuju s myšlenkou, že tomu dám ještě pár dnů a píšu jinému (tomu, kterému jsem měla napsat jako první, kdybych se nepokoušela o rekordy). O to tu ale teď neběží. Co je hlavní novinou týdne - už zase skáču přes kaluže. Teda už zase píšu. A poprvé v životě mám dojem, že skutečně píšu!

Dala jsem si slib…, no to zní moc něžně. Rozkázala jsem si, že od července napíšu minimálně dvě stránky denně. Klasicky jsem začala až od třetího, OVŠEM s pěti stránkami! Chápe mě někdo, nebo jste tu všichni ze stáje maniackých grafofilů? Pět stránek! A šlo to ze mě úplně lehce, prostě jenom tak. Úplně to odporuje zákonům mé psací normy. Včera jsem se pustila do dalších dvou stránek. Večer jsem si chtěl ještě zacvičit, tak jsem si slíbila rozkázala, že to do půl osmé stihnu. Jenže zbývalo mi ještě nějakých dvacet minut a já jsem už věděla, že to nestihnu. Ale já jsem to stihla - jednoduše jenom tak. Takže abych to shrnula, momentálně je má situace taková, že mám načatou devátou stranu. A to zatím bez jedné jediné přímé řeči (!!!) - chápete mé nechápání?

To bylo ale ještě nebylo to nejdivnější. Lehce mě i fascinuje skutečnost, že to všechno jsem uvařila jenom z vody. Obvykle mívám své příběhy promyšlené do nejmenších detailů a nemůže se stát, že bych byla zaskočená. Věc, na které dělám, je ale jiná. Je to první příběh, který skutečně ještě neexistuje. Znám své hrdiny, vím, jak by to mělo skončit, vím o pár minizápletkách, jež bych do děje ráda implantovala, ale to je všechno. Text vznikal tak, jak jsem ho psala. Jistěže se svým způsobem vždycky píše příběh sám (sakra, asi znovu opráším "O psaní" od Kinga), ale teprve teď jsem intenzivně poznala, co to doopravdy znamená. A je to neskutečný pocit. Takový, kvůli němuž se opravdu vyplatí psát. Moc si to po sobě během tvoření hrubé verze ani nečtu, takže na konci budu asi sama velmi překvapená, co jsem to vlastně stvořila.

Protože - já si skutečně připadám jako svůj vlastní čtenář. Vyprávění jsem skončila v bodě, kdy hrdince vyzvání mobil a na displeji se objevuje jméno. A je to strašná sranda, protože já nemám ani tucha, jaké jméno to bude a nemůžu se dočkat, až se to sama během psaní dozvím. Kdo jí, zatraceně, může volat a co tím zase rozpoutá!?


Ale tu nejdůležitější věc jsem stále ještě neřekla: Nepracuji na nové (staré) věci (viz mé další plány z dubnového příspěvku). Přestože nevím, zda se vůbec kdy dočkám vydání svého debutu a jestli bude někdo vůbec stát o jeho pokračování, píšu jeho druhý (absolutně nový) díl.


Žádné komentáře:

Okomentovat