neděle 4. února 2018

#81: Nový rok, staré naděje

Dře to, ale jde to.

Protože už jsem vám to říkala? Fakt strašně moc si přeju, abych tu knížku měla už dopsanou. A třeba i zeditovanou. Vydanou. Panebože! A asi mi konečně taky došlo, že bez psaní to nepůjde. Takže jsem do toho vlaku zase naskočila. Sice jsou to zatím takové České dráhy se spoustou výluk a tříhodinových uvíznutí uprostřed neznáma, ale jsem na cestě! A konec už není fata morgána a dostává reálnějších obrysů.

Díky znovuobnovené psací činnosti jsem si opět potvrdila také dvě věci, které mohou pomoci i vám:

1.) Vaše psaní není tak špatné, jak se vám zdá. Tuhle problematiku jsem ostatně rozebírala podrobněji už dřív. I když průběžné pročítání z důvodů popsaných v odkazovaném článku neuznávám, kvůli dlouhé pauze nebylo zbytí. Musela jsem si to letmo pročíst, abych se znovu dostala do příběhu. A protože jsem po tak dlouhé době měla odstup, zjistila jsem..., že to vlastně vůbec není špatné! Vlastně je to dost dobré, aspoň ten příběh mi přijde vcelku originální. Takže se nenechte zmást tou klesající přímkou nadšení se stoupajícím počtem propsaných hodin. Je naprosto přirozené, že se nám přestává líbit něco, co děláme už příliš dlouho. Jsem přesvědčená, že i Victor Hugo v určitých momentech nesnášel své Bídníky.

2.) Jediné, co musíte udělat pro prolomení tvůrčí krize, je psát. Jiné řešení neznám. A protože nic jako tvůrčí krize samozřejmě neexistuje. Před dvěma týdny jsem třeba ještě nevěděla, že v příští kapitole se nám trochu více představí hrdina X, že čtenář o něm zjistí, že je to tak trochu, ehm, debil a že se i on začne namáčet do věcí, do kterých by neměl. Ale přesně to všechno se stalo, když jsem si k tomu po předlouhých týdnech sedla. Nic jsem nemusela dlouho vymýšlet, prostě se to začalo samo objevovat, když jsem tomu konečně dala šanci. Takže znovu: Když nevíte, co psát, pište.

Mimochodem, citát dole je taky užitečná rada. Psaní ukončete v tom nejlepším a na další den se vám bude hned snadněji navazovat. Hodí se třeba pro ty, kteří si denní psaní odměřují časově, ne podle celých kapitol/odstavců.

"Denní psaní ukončete v momentě, kdy stále chcete pokračovat." - Helen Dunmore 
Moje kniha má nově také jakousi mood board na tumblr, kde budu reblogovat příspěvky související s příběhem. Myslím, že je to užitečný nástroj jak pro autora, tak pro čtenáře. Hlavně tak můžete druhým říct, o čem vaše kniha bude, a přitom neříct nic. :) Srandička.

A když nebudete vědět, co si ke psaní pustit, mám tu další výroční playlist, tentokrát s titulkem 2017. Skladby jsou seřazeny chronologicky a vypráví jakýsi příběh mého loňského roku. Taky vám řeknou vše, a nic. Poslouchejte. A pište.

3 komentáře:

  1. Ha! Bezva příspěvek.

    Držím palce, aby tě to nadšení dlouho drželo. A úplně ti rozumím. Ve všem. Když si občas čtu některé staré části, říkám si, že jsem něco tak dobrého nemohl napsat ani já. Že už si ani nepamatuju, odkud ty věci přišly. Samozřejmě na podobných momentů připadá deset dalších, které mají úplně opačný náboj, ale nevadí. Tyhle chvilky, kdy je člověk spokojenej, jsou strašně důležitý. A ohledně toho citátu - na jedný přednášce nám to radil i Petr Ludwig a fakt to platí. Když mi to jde a mám dobrý pocit a najednou vidím, že jsem uzavřel aspoň odstavec a vše dosud napsané bylo fajn, zavřu editor a nechávám text do druhé dne odležet :)

    Každopádně - hodně sil do budoucna! :) jsem s tebou.

    OdpovědětSmazat
  2. "Když nevíte co psát, pište." To si asi nechám vytetovat. :D

    Nýna z Konečně společně

    OdpovědětSmazat