úterý 25. března 2014

#15: Dá se psaním vydělávat?

Asi jedna z nejčastějších otázek mladých spisovatelů. Protože nikdo samozřejmě nepíšeme pro peníze, ale pokud si můžeme psaním opravdu vydělávat, proč bychom proti tomu něco namítali? Jak si (ne)můžete vydělat jako aspoň průměrně dobří autoři, vám snad jednou povím ze své vlastní zkušenosti. Nemusíme ale hned myslet na mety nejvyšší. První si můžeme vydělávat i kancelářskou prací. Protože tou se určitého obnosu peněz opravdu dosáhnout dá. Jen to zdaleka není tak růžové, jak to vypadá.

Tedy abychom si upřesnili pojmy: Obecně, psaním se opravdu uživit dá a říká se tomu novinařina. Každý na to ale nemá školu a každý na to hlavně nemá nervy (a řidičák!) Spisovatel je ostatně tvor spíše introvertní a novinařina (myslím tu skutečnou, ne tu rádoby) je dle mého vysoce extrovertní disciplína. Proto je podle mě naprosto pochopitelné, že někteří z vás až tak daleko nemyslí a zkrátka by třeba jenom psali občasné články na web či do tištěného média a dostávali za to nějaký peníz. Někdy se tomu říká asi copywriting, ale já tohle slovo tak nějak nesnesu a ani ho neužívám. Zcela bez prominutí, dneska si na "kopíka" hraje kdejaký debil. Ne vážně. Když pročítám určité nabídky, udivuje mě, až jaká individua si se svou znalostí pravopisu a úrovně psaní, která bije do očí i při několika málo řádcích, chtějí za svou práci dostávat honorář. Žel některým nadřízeným to asi nevadí, ale to už není moje, ani vaše starost. Vy zkrátka docela psát umíte a chcete být občas za tento dar (i prokletí) finančně ohodnoceni. A to skutečně můžete i bez příslušnosti k interní redakci některého z magazínů.

Řeknu vám teď ale onen zádrhel: Tohle to psaní na volné noze má totiž jednu velkou nevýhodu. Budou totiž situace, a takové vlastně budou po většinu času, kdy se vám do psaní vůbec nebude chtít. Budete nemocní. Budete psychicky rozrušení. Nebudete mít zkrátka vůbec ke psaní náladu. A je rozdíl, když za takových stavů automaticky pípáte zboží u kasy, nebo zalíváte šéfovi kafe, a když máte psát. Mluvíme tu totiž o kreativní činnosti, kterou nelze na sto procent vykonávat za určitých podmínek. Nevím teda, jak jste na tom vy, ale konkrétně mně mnohdy stačí malé vykolejení, abych byla absolutně neschopná napsat ten nejmenší článek. A když máte domluvené kšefty, máte i určité termíny, do kterých je musíte splnit. Jeden den plánovaný článek nenapíšete, utěšujete se tím, že ještě máte čas a odložíte ho na den druhý. To už se na vás valí ale další píšící povinnosti. A pak další. A aniž si to uvědomíte, už jste zajatí ve velkém kruhu nestíhání a odkládání. Z nestíhání plyne stres, z odkládání nespokojenost se sebou samým. Všechno to velice pěkně popsal už Petr Ludwig v Konci prokrastinace. Navíc když se budete chtít opravdu tak nějak uživit, budete muset brát i nabídky, které byste normálně nevzali. Budete psát o tématech, které vás ve skutečnosti vůbec nezajímají, a budete psát věci, které se třeba budou míjet s vaším vlastním přesvědčením. Takové psací pozici obvykle říkám writing bitch a především v začátcích vám asi nezbude nic jiného, než se opravdu v děvku sem tam proměnit. To všechno vám může přidávat na pocitu marnosti a plýtvání schopností na zbytečných věcech. Čas, který byste mohli věnovat práci na knize, totiž budete věnovat právě takovým článkům. Milionkrát pak budete mít pokušení se na všechno vybodnout a vážně jít radši pípat ke kase. Musíte se také připravit na to, že vaše finanční situace bude značně nestabilní, a zatímco jeden měsíc můžete inkasovat pěkně peníze, další to bude bída a mizérie. To je naprosto normální stav.

Když se ale přes všechny překážky prokoušete a nenecháte se zastavit zádrhely, které budou neustále přicházet, skutečně si lze plnit svůj sen a za trochu slov pospojovaných ve věty si skutečně vydělávat. Samozřejmě ještě předtím než konečně vydáte svůj velký debut, stanete se slavnou a uznávanou spisovatelskou stár a budete dostávat tisíce jenom za to, že se ukážete na akci u příležitosti křestu kalendáře Ornelly Štikové, tak určitě! 

V příštích příspěvcích vám dále poradím, jaké konkrétní možnosti v profesionálním psaní máte. (A také třeba to, jak bojovat s onou prokrastinací a nechutí. Pokud to konečně zjistím, ha ha!)

čtvrtek 6. března 2014

#14: A jak se to bude jmenovat, mladá maminko?

Co je úplně nejtěžší na psaní knížky? Jistě vás teď napadají klasické odpovědi jako: Tvůrčí krize. Prokrastinování. Neschopnost knihu dopsat. Nebo vůbec se do jejího psaní pustit. Nemáte pravdu. Nejtěžší je vymyslet jména pro vaše nové hrdiny!

Nedělám si legraci. Nic mi nedělá větší problém než právě položení tohoto základního kamene, alfy a omegy celého příběhu. Protože takové nálepky se vaše postava už nikdy nezbaví a navždy ji bude charakterizovat. A jak by asi dopadli všichni Oblomové a Don Quijoti, kdyby se jejich tvůrci toho dne třeba špatně vyspali? Když vymýšlíte jméno, tvoříte dějiny, i kdyby měly být jenom vaše soukromé. A proto je třeba rozhodně nic nepodcenit a nejednat ukvapeně, pokud vás to pravé ještě nenapadlo. To pravé jednoho dne zcela jistě poznáte. U mě je proto třeba naprostou klasikou, že jsem už v polovině rukopisu, ale stránky se jenom hemží souřadnicemi jako X, Y, XY nebo XX. Nejpraktičtější je potom používat jenom X, protože jako autor stejně víte, kdo je kdo.

A přitom pro mě v letech puberty bylo vymýšlení jmen taková hračka... Je tedy pravda, že jsem na papír většinou práskla to první, co mě napadlo, a některá příjmení dokonce v reálném světě ani neexistovala. Chytilo se to ale hned a když si dnes pročítám svůj skoro dokončený román z let dospívajících (který ale jednoho dne určitě zkompletuji a vydám!), jinak si své staré kámoše představit už ani nedokážu. Ty časy jsou bohužel pryč. A aspoň z počátku mé psaní dnes vypadá spíše jako psaní matematických rovnic. Já a vy máme ale štěstí. Existuje totiž pár pomůcek, které nám od našeho trápení můžou pomoci. A to by bylo, aby ani jedna z nich nezabrala!

1.) Hřbitovy: Nejlepším místem pro poklidné přemítání nad jmény jsou samozřejmě hřbitovy. Tolik inspirace nenajdete asi nikde jinde. Především staří lidé pak mají opravdu zajímavá, dnes už skoro nepoužívaná křestní jména. Co takhle Školastyka? OK. To bylo trochu ze slabšího soudku. Hřbitovy jsou ale opravdu názornou ukázkou krásy českých vlastních jmen. Líbí se mi navíc představa, že se můj hrdina bude jmenovat podle člověka, který kdysi skutečně žil. Tak ostatně můžete vymýšlet i celé dějové linie, když nemáte zrovna žádné téma v zásobě.

Tak a dneska zjistíme, jak se se jmenoval ten hajzl XY, co zabil YZ těsně po tom, co zjistíl, že ho podvádí z XYZ, bratrem YY, toho času pracovním kolegou X a spolubydlícím ZZY.

2.) Osoby z vašeho okolí: Kupa inspirace prochází ale i každodenně kolem vás. Jsou to lidé, se kterými sdílíte obytný prostor, vaši spolužáci a spolupracovníci, vaši kamarádi a drahé lásky nebo zkrátka další známé osoby, které dennodenně vídáte. Vypůjčit si příjmení sice smrdí žalobou, ale proč se lehce neopičit alespoň křestním jménem? Chápu ovšem, že vymýšlet jména podle skutečných lidí z vašeho okolí je mnohdy ošemetné... Já sama se třeba netajím tím, že 80% mých postav je napsaných podle žijících lidí z mého okolí. Nejsem ale už sebevrah, abych do fiktivního světa kopírovala celé jejich persony, pouze mi slouží jako náměty. (Tohle téma by se vůbec dalo použít jako jeden celý článek, takže více o tom někdy jindy.) Zásadně jim tím pádem měním také jména. Taková pomsta skrze vaši knížku ale vůbec není špatná. Říct postavě pojmenované po osobě, kterou nenávidíte, ústy jiného hrdiny, co si o ní skutečně myslíte. Nechat ji pomalu zemřít v mukách tou nejhorší smrtí, jakou si jen dokážete představit! Ale nemusíme být rovnou za sadisty. Osoby ve vaší knize můžete také pojmenovat jako výraz vděku určitému člověku. Jako vzpomínku na někoho, kdo už není mezi vámi. Konečně se můžete vyznat ze svých citů tajné lásce! A to se mi na psaní tolik líbí. Že se v něm můžu vypsat ze svého osobního života, a to přitom vůbec nemusím být konkrétní. Co mě ale vždy dokáže spolehlivě vytočit? Když postavu v mé knize nějak pojmenuju, vesele jsem už někde za půlkou psaní a pak jejího jmenovce opravdu potkám. A je to pěkný - řečeno ještě dosti slušným výrazem - idiot! Štve mě představa, že si onen jedinec někdy knížku přečte a bude si myslet, že mě jeho přítomnost natolik oslnila, až jsem po něm musela pojmenovat některou z postav. Realita je bohužel ale taková, že jmen je málo, zato idiotů hodně!

Pravdivý a velice smutný příběh.

3.) Přezdívky: Dobrým kompromisem jsou přezdívky. Že i vymyslet je dá někdy zabrat, je věc jiná. Jelikož jsem ale člověk, který má v rukávu schované i přezdívky pro sousedovic kočky (bez legrace, zdravím Kyklopa a Chlupáče, hehe!), myslím, že konkrétně pro mě něco takového představuje ten nejmenší problém. Skutečné jméno ostatně můžete čtenáři vyjevit jen tak mimochodem třeba až v úplném závěru knížky, takže máte spoustu času na jeho vytvoření. Co víc! V textu se nemusí objevit ani jednou.

4.) Slavné osobnosti: No bóže. Myslíte si, že budete jediní, kdo hlavní postavu pojmenuje Jaromír Jágr? No dobře. V tomto případě možná budete. Stejně jsou ale slavné osobnosti další dobrou inspirací, jak rozetnout tvůrčí krizi, když přijde na vymýšlení jmen. Není ostatně nutné kopírovat rovnou celé jméno. Stačí si opět nenápadně vypůjčit jednu ze dvou půlí.

Sedm ze sedmi Jágrů vřele doporučuje metodu číslo čtyři...

5.) Metoda náhodné volby: Pátá možnost je opět vysoce freestyleová, ale bohužel někdy také jediná možná. Zkrátka popadněte kalendář a namátkově z něho vyberte některý den. Vyzkouším. Emerich. To je české jméno? Sakra, ale to vůbec není špatný nápad, ne že mi ho ukradnete! Dál: Zajděte si do knihovny, vypůjčte si jmenný slovník a opět použijte metodu zabodávání prstu. Pusťte si rádio a první jméno, které uslyšíte bude i jméno vašeho hrdiny. Požádejte o vyřčení náhodného jména vašeho kamaráda A tak dále. Možností náhodné volby je mnoho. A spisovatel je člověk hravý.

... devět z deseti E(m)merichů ovšem nedá dopustit na metodu číslo pět.